„Poslední týden se hodně vracím do dětství, vybavuji si, jak jsem lezl na stromy, hrabal se v písku, brodil se vysokou trávou… častěji se teď zastavuji, vnímám vítr, rozkvetlé stromy, slunce…“ vypráví jeden z účastníků meditačního kurzu, má z toho zjevně radost a vnímá to jako pokrok v meditaci. A já si vybavuji jiný okamžik, když jsme před lety měli na kurzu němčiny napsat báseň o tom, co nám v životě dělá radost. Z jednotlivých básní vznikl malý sešit, a když jsem si jím pak listoval, překvapovalo mě, jak podobné si jednotlivé básně jsou. Byly to mozaiky drobných okamžiků, momentů, které je snadné minout nebo přehlédnout. Zvuk deště, vůně kávy, padající listí, chuť kakaa, úsměv, dotek, pohodlné oblečení… Jako kdyby radostný život sestával ze záblesků, kdy jsme plně tady a teď, kdy nás znenadání něco přiměje k zastavení, kdy se obvyklý proud myšlenek na chvíli odmlčí.
V souvislosti s meditací se často mluví o mysli začátečníka. Například Aldous Huxley v románu Ostrov vybízí k setkání s růží právě v tomto rozpoložení mysli:
„Jen se na tu věc dívejte, ale nedívejte se jako vědci, dokonce ani jako zahradníci. Opusťte všechno, co víte, a dívejte se s naprostou nevinností na tuto nekonečně nepravděpodobnou věc před vámi. Dívejte se na ni tak, jako kdybyste nikdy neviděli nic podobného, jako kdyby ta věc neměla jméno a patřila k nějakému neznámému druhu. Dívejte se pozorně, ale s uvolněností a otevřeností, aniž byste jí dávali nějaké jméno nebo ji posuzovali nebo srovnávali.“
Opouštíme navyklé cesty svého vnímání a myšlení, přicházíme do bezprostředního kontaktu se skutečností, a tedy i s její nesamozřejmostí a tajemstvím. Většinu času je naše mysl zaměřená do dosažení nějakého cíle, stihnout to, udělat ono, promyslet tamto. Většinu času se napíná dopředu, pohybuje se po dobře vyjetých trasách a přehlíží bezprostředně přítomné. Přitom právě z toho žijeme, z těch okamžiků, které obvykle zůstávají jen někde na okraji, v mezerách, kam už nesahají naše cíle a záměry, v momentech (dnes už tak vzácné) nudy, nečekaného čekání, úžasu nebo údivu…
Pokud odložíme své záměry a zůstaneme jen teď a tady bez jakéhokoli záměru, může se stát něco podivuhodného. V uvolněném prostoru se může zrodit něco nového, může přijít náhlá inspirace nebo bezdůvodná radost z bytí. A proto jsou tak důležité aktivity, které tuto nezáměrnost rozvíjejí a které nemají žádný výstup, aktivity, při nichž jde jen o ně samé. Filosofka Alice Koubová v jednom textu o tanci píše: „Tanec je aktivita, která je aktérovi darem. On sám dostává něco nečekaného, co ho dojímá a mění.“
V prostoru, kde se otevíráme přítomnosti a kde přebýváme bez záměru, se rodí nový smysl. To místo dokonce překypuje smyslem a naplněním. A je teď a tady. Pokud ustoupíme, pokud začneme naslouchat, pokud chvíli zůstaneme s tichem nebo s prázdnem. Tento prostor se otevírá tam, kde dělání ustupuje prostému bytí, kde přestáváme být aktéry a kde se otevíráme, kde jsme receptivní.
O rozvinutí tohoto postoje jde v meditační praxi. Neusilování znamená, že odkládáme svoje záměry, nesnažíme se někam dostat, a místo toho prostě jen jsme. Bez cíle. Bez připoutanosti k jakémukoli výsledku nebo výstupu. Dovolujeme věcem, ať jsou právě takové, jaké teď jsou. A pokud v tomto prostoru setrváme, paradoxně v něm můžeme najít to, co obvykle hledáme někde jinde. Jak říká Jon Kabat-Zinn: „Nejlepší cesta, jak se někam dostat, je nesnažit se někam dostat.“
Článek vyšel v letním dvojčísle časopisu Psychologie dnes 7-8/2021