fbpx

„Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím,“ řekla 7. prosince 1996 v sále Švédské akademie Wisława Szymborska. „Každou svou prací se pokouší odpovídat, ale sotvaže udělá tečku, už váhá, už si začíná uvědomovat, že je to odpověď prozatímní a absolutně nedostačující. Pokouší se tedy odpovědět znovu a ještě znovu – a později tyto jeho další a další důkazy nespokojenosti se sebou samým nazvou literární historikové jeho dílem.“ (Vlasta Dvořáčková, z doslovu k překladu sbírku Okamžik. Dvojtečka. Tady)

 

Trochu o duši

Duši jen míváme.
Nikdo ji nemá ustavičně
ani navždycky.

Den za dnem,
rok za rokem
lze se obejít bez ní.

Občas jen ve chvílích nadšení
a strachu dětství
zahnízďuje se déle.
Občas jen v údivu,
že jsme staří.

Zřídka nám asistuje
při obtížných pracích,
jako je přemísťování nábytku,
nošení kufrů
anebo chůze v botách, které tlačí.

Když vyplňujeme dotazníky
a sekáme maso,
mívá zpravidla volno.

Z tisíce našich rozmluv
účastní se jen jedné,
a ani to ne vždycky,
protože dává přednost mlčení.

Když nás tělo začíná bolet a bolet,
potichu opouští službu.

Je náročná:
nerada nás vidí v davu,
protiví se jí náš boj o lacinou převahu
i obchodnické brebentění.

Radost a smutek
nejsou pro ni dva různé pocity.
Jen jsou-li spojeny,
je přítomná, je s námi.

Můžeme na ni spoléhat,
pokud si nejsme ničím jisti,
ale jsme na vše zvědavi.

Z hmotných předmětů
má v oblibě hodiny se závažím
a zrcadla horlivě pracující
i tehdy, když se nikdo nedívá.

Neříká, odkud přichází
ani kdy nám zase zmizí,
ale zjevně čeká, kdy se jí na to zeptáme.

Vypadá na to,
že jak ona nám,
rovněž i my
jsme jí k něčemu potřební.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nepozornost

Chovala jsem se špatně včera v kosmu.
Prožila jsem celých čtyřiadvacet hodin a neptala se na nic,
nedivila se ničemu.

Konala jsem, co denně činím,
jako kdyby to bylo všecko, co mám dělat.

Vdech, výdech, krok za krokem, povinnosti,
ale bez myšlenky dosahující dál
než k odchodu z domova a návratu domů.

Svět mohl být vnímán jako svět šílený,
ale já jsem ho měla jen k všednímu použití.

Žádné – jak – a proč –
a kde se tady takový svět vzal –
a k čemu je mu tolik pohyblivých podrobností.

Byla jsem jako hřebík moc mělce zatlučený ve zdi
nebo
(zde má být přirovnání, co mi chybělo).

Jedna za druhou nastávaly změny,
dokonce i v ohraničeném poli okamžiku.

Na mladším stole rukou o den mladší
byl včerejší chléb jinak krájený.

Mraky jak nikdy, i déšť byl jak nikdy,
padal přece jinými kapkami.

Země se otočila kolem své osy,
ale už v prostoru navždycky opuštěném.

Trvalo to dobrých 24 hodin.
1440 minut příležitostí.
86 400 vteřin k nahlédnutí.

Kosmický savoir-vivre,
třebaže o nás mlčí,
přece jen od nás cosi vyžaduje:
trochu pozornosti, pár vět z Pascala
a udivenou účast v téhle hře
s pravidly neznámými.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nic se dvakrát nepřihodí

Nic se dvakrát nepřihodí
ani zítra, ani nyní.
Zrozeni bez zkušenosti
umřem také bez rutiny.

I kdybychom v škole světa
tupí žáčci byli pořád,
žádnou zimu, žádné léto
nebudeme opakovat.

Žádný den se nenavrací
a noc s nocí stejná není,
ani stejný pohled v oči,
ani stejné políbení.

Včera, když jsem uslyšela
tvoje jméno nahlas říci,
jako kdyby růže padla
otevřenou okenicí.

Dnes jsme spolu – ale dneska
tváří ke zdi obracím se.
Růže? Jak vypadá růže?
Je to květ? Či kámen na římse?

Ty zlá chvíle, proč se k tobě
úlek mísí? Pročpak vlastně?
Jsi – a musíš tedy minout.
Mineš – a už to je krásné.

V náručí a usměvaví
budem hledat chvilku shody,
třebaže jsme každý jiný
jak dvě kapky čisté vody.

(přel. V. Dvořáčková, V Hérakleitově řece)